Do větru

Na otázku: „Proč píšeme?“, odpověděl pan Lubomír Brožek takto: „Chceme někoho přinutit, aby nás vnímal, máme potřebu s někým hovořit.“1) A slova jsou pro něj opravdu důležitá, hovoří i sám se sebou ve svých básních a tvrdí: „Báseň musí vnitřně diskutovat sama se sebou – o vnitřním sváru vlastního já.“ 2) A jeho básně se perou a sváří. Kdo nečte poezii, protože je bez příběhu, bez zápletky, klidně by se mohl začíst do Brožkových veršů. Ty nám totiž vypráví příběhy slavných i obyčejných, lidí i zvířat a třeba i věcí. A vždy nějak překvapí.