Eseje

Marcel Proust platí za typického autora jedné knihy — obrovitého a z hlediska světového literárního vývoje převratného „Hledání ztraceného času". Soubor šestnácti esejů, který dávno po autorově smrti byl rekonstruován z pozůstalosti, není však z tohoto hlediska dílem okrajovým, ale spíše přípravným. Původní projekt čistě kritické knihy (jejímž jádrem jsou eseje o Balzacovi, Sainte Beuvovi, Nervalovi a Baudelairovi) byl postupem doby obohacen o studie vzpomínkové, psychologické, z nichž vlastně se zrodil typický proustovský styl a románový útvar, v němí se prolínají elementy vyprvěčské, lyrické i esejistické. Obsahuje tedy tato zvláštní kniha (psaná v letech 1908—10) vlastně jádro budoucího velkého románu, její „fragmentárnost", nedokončenost je toho také důkazem.