Větrov

Ve svém románu Větrov (1941) vychází z kronikářských zápisů o požáru Vysokého nad Jizerou v r. 1834. V rámci příběhu rodiny Karlíčka Habrovce (příběh tvoří svou kronikářsky zpracovanou částí také expozici) sleduje Rón řadu osudů pohořelých, jejich úsilí o znovuvybudování vypáleného Větrova. Rón ukazuje, jak tragická situace vedla k vyburcování toho nejlepšího v lidech, ke vzniku vědomí sounáležitosti a snaze vzájemně si pomoci, k mobilizaci všech sil na udržení a obnovení života ve Větrově. Heslo “Byli jsme a budeme!”, dodávající naději nevzdávajícímu se společenství Větrovských, chce posílit také protektorátního čtenáře a ukázat mu, že i v tíživé společenské situaci lze pomýšlet na lidský život, pokud se lidé solidárně semknou. Přesvědčení, že co nezvládne jedinec, zmůže lidská pospolitost, tu zaznívá podobně jako v První partě K. Čapka. Své smysluplné místo zde mají myslím i motivy Ruska, které se pro Habrovcovu dceru, budoucí harfenici, stává příslibem lepší budoucnosti.