Vývoj lužickosrbského skloňování a stupňování

Srbština vznikla rozpadem praslovanštiny zhruba v X. století. Přelomem v jejích dějinách byl věk XVI., z něhož pocházejí první souvislé zápisy. Starosrbština přechází v novosrbštinu přibližně v druhé čtvrtině XIX. století, kdy národní obrozenci, zejména hornolužičtí, počínají jazyk odněmčovat a sjednocovat. Výrazná odlišnost horno- a dolnolužické srbštiny je zřejmá od samého počátku písemného období. V obou Lužicích se utvořila vlastní spisovná varianta srbského jazyka. Zatímco po druhé světové válce se dolnosrbština s hornosrbštinou sbližovala, od 90. let se jí opět vzdaluje, takže se dnes většinou hovoří o dvou svébytných jazycích. Předkládaná část historické mluvnice není prvním dílem svého druhu, avšak kromě použití všech dosavadních knižních edic starosrbštiny vychází především z autorem vytvořeného vlastního textového korpusu. Základní datový sběr doplnilo čerpání poznatků z článků a monografií předmětu, nejnověji zpracování Frenclova jazyka (Kaulf ürst 2012), stranou nezůstaly ani dobové mluvnice.